Zábranský před kůží a Za Alpami

Recenze románu Davida Zábranského

 

Ukázka a možnost zakoupit knihu Davida Zábranského Za Alpami zde.

 

Román mi nepřijde fašounský. Spíš poměrně působivými metaforami představuje přirozeně fašounské tendence v lidském myšlení, které prostě existují, ať je to v módě nebo ne, jen podle toho, jestli je to v módě nebo ne, vyvolávají pobavený úsměv nebo pobouřený odpor.

 

Zábranský si těchto archetypů všímá a pozastavuje se nad nimi, protože ignorovány mohou zlatentnět, vytěsněny vybobtnat a zamotat národu hlavu až k nějaké strašlivé genocidě, jak zní hlavní argument konzervativního křídla, ke kterému se Zábranský v posledním rozhovoru pro Literární noviny hlásí.

Ctít hranice, historické paterny svých myslí a mezilidského jednání. Psychologií jako vědou opovrhuje, je podle něj příliš závislá na jazyku. Sám je ve svém spisovatelském úsilí hnán hlavně touhou něco napsat, spíše než se prokopat do lidské a národní psýchy. Šlo by to vůbec slovy?

Pokouší se o to bez zábran. Je to vážná sonda nebo sága s mírou nadsázky? Nabízí schémata, ne instantní, automaticky pochopitelné sdělení. Přes jeho direktivní styl čtenáři zůstává svoboda interpretace. Nikdo není absolutním pánem svého hlasu. Záleží i na tom, jak je čtenář ochoten se při sestupu do člověkovy (své) duše umazat.

Hrdina Matthias je posedlý mladistvou, pevnou kůží bez zbytečných převisů. Snad proto, že svět kolem pro něj oplývá zbytečností. Při návštěvě Čadu ho exotická Afrika vůbec nezajímá. Když narazí na mladou Čadici, její kůže ho fascinuje, místo sblížení se s ní ale své vzrušení hasí ejakulací (Zábranského oblíbené slovo) na záchodě. Taky je ženatý a přijel za svojí. Podobnými gagy kniha pulzuje. Pointy pasují, když se pro ně shýbnete. Pak čtená přítomnost přirozeně zestárne. Četba si žádá trpělivost a pauzy.

Archetypy jsou archetypy, ale časy se mění. Kůže není všechno. Ono pod ní jsme fakt všichni stejní. Když to poblouznění zařazením, poklizením přejde, přijde chuť podívat se hloub. Setřást povrch, podívat se pravdě do očí. Za Alpami se do očí moc nedívá, spíš sahá do svědomí. Doktorsky, chirurgicky. To chce sebevědomí. Na samotné hranici arogance.

Snad proto se spousta recenzentů cítí pověřena to Zábranského „názoru“ vytmavit. Zábranský zůstává Za Alpami, před kůží. Zajímají ho věci, spíš než vědomí, smrt, než život. Hlavními postavami jsou lékaři. Pro doktory je život věcí. Při operaci musejí být nad věcí.

Kerouac se Na cestě během brigády na bavlněné plantáži zamiluje do Mexičanky. Nakonec to utne z maloměšťáckých důvodů. Z důvodu původu. Možná to ale nebylo původem (původ je jen to, co je vidět), ale absencí duchovního spříznění. Původ je to, co nám drásá svědomí.

Duchovní se snadno zamění za národní, tělesné. Místo citu nastoupí dogma. Máme v sobě duchovní národnost, která lidi páruje bez ohledu na tu tělesnou. Nebo možná páruje spíš politická národnost, světonázorová. Ta duchovní nás páruje se sebou samými. Ale je to opak izoalce.

Tam uvnitř se uvědomuje nejlépe bez rušivého elementu druhého člověka, společnosti a jejího neustálého požadavku vysvětlovat, posuzovat, reagovat jazykem, slovy, sexem, vinou. Natož, když je těch lidí dav, národ, více národů. Tam uvnitř je jasno, které v Zábranského románu rezonuje svou absencí. Tam uvnitř bychom měli číst.

Konverzace jsou přepolitizované, modelové, slouží bezvýhradně autorovu záměru. V Literárkách mluví o bezostyšném znásilňování svých postav. Příběh je führer, v tom je Zábranský fašoun. Ale jen sám k sobě. Je to jeho tvorba, volba, styl. Když někdo čte jeho knížku, je to jeho čtenář. Odtud možná frustrace recenzentů. Ale nutí je někdo Zábranského číst? Zdá se, že ano. Recenzuje se všude.

Zábranský precizně artikuluje zaprděnou, zakonzervovanou společnost a její perverze. V tom se hodí školometům k okázalé negaci. Jak říkal Jim Morrison z Doors: „We’re the band you love to hate.“ Hodí se i jiný jeho citát: „Think of us as erotic politicians.“ Zábranský jako Kundera dere fest přes zábrany.

Klouže po kůži problému, kterým je tělo, mysl lidská i společenská, kolektivní vědomí a jeho fixní ideje, které hned tak něco nevypere. Pnutí, ke kterým člověk přispívá tak minimálně a nevědomě, že je v pokušení zříct se veškeré zodpovědnosti. To Zábranský nedělá.

Přichází se sofistikovanou verzí, se svou kůží na trh, signifikantním kusem práce. Není to, že by vyblil blog. Ani oficiální doktrínu. Beztak se to dneska všude hemží polopatizmy a placatými Zeměmi. Tak si jeho román přečtěte bez předsudků. Jestli to dneska ještě jde. Nechte si ho proniknout pod kůži.

 

Zdroj: adamel.cz

 

Ukázka a možnost zakoupit knihu Davida Zábranského Za Alpami zde.