Je hodně toho, v co básník věří, a jsou to ty nejzákladnější hodnoty, které lidský život nabízí: láska, přátelství, rodina, píle a také touha zanechat na tomto světě po sobě stopu v podobě dobře odvedeného díla. Víra v pozitivní hodnoty života je však často provázena pochybnostmi, skepsí a strachem z nemožnosti dotknout se na této cestě dokonalosti, nebo alespoň k ní směřovat.
To vše s vědomím, že kultivace lidského ducha by měla být povinností a korunou všeho lidského směřování na této zemi. Neboť:

„Mezi narozením a smrtí neexistuje nic významnějšího než láska, což je právě jedna z podob vášně. To další je i nenávist, ale také zaujatost životním cílem… Tak jak jdou generace za sebou v lineárním historickém životě lidstva, se vše opakuje. Každá generace si to, čemu já říkám vášeň, užívá měrou vrchovatou. A měnit svět? To je nádherná možnost pro nás všechny… Nejsem falešný optimista, ale dobré divadlo bude mít svého diváka věčně. Protože kontakt živé bytosti s živou bytostí je nenahraditelný…“

„… Rozlišuji divadlo jen na dva žánry, a to divadlo dobré a nudné. Poměr hudby a mluveného slova je mi lhostejný. Možná proto, že si o lidské řeči myslím, že je taky hudbou. Není náhodou, že ta největší drama se píšou ve verších. A verš není ničím jiným než nádherně rytmizovaným a melodickým jazykem. Pro mne je i činohra hudební událost…“

(Stanislav Moša, Dokořán, leden 2010)