Kniha Naučná stezka Olšanské hřbitovy je sbírkou vycházkovou. Cílem básníkových výletů však není nespoutaná divočina, nýbrž jsou to převážně městské parky, zahrady či právě hřbitovy. V tomto poněkud umělém prostředí může citlivý, ale stále jakoby nezúčastněný pozorovatel studovat flóru po svém způsobu: "...na polštářky dlaně položeno poupě / vypouklé růžovostí..." či "...v palčákových mrazech prokřehnou žaludy / i pod kloboučky! Dnes vyhlazovací vítr / prověřuje odlomitelnost dubových větví..."
Proměnlivost, cykličnost, a hlavně pomíjivost přírody ponoukají Jiřího Dynku - stejně jako pokolení básníků před ním - k paralelám s lidským bytím. Nevychází mu však z toho nějaká tradiční přírodní lyrika. Zachovávaje si svůj originální styl, vydobytý z let experimentů, pojímá tvůrce báseň jako silové pole. Přesahy, zlomy, "zvukové významy" i jistá básníkova zaumnost, či řekněme svrchovanost autorského záměru, tu přitahují jako magnet čtenářovu fantazii a vnímavost.
(...)