Události, které pojednává tento sborník, se odehrály před bezmála sedmdesáti lety. Odsun Němců z Brna, známý i jako „brněnský pochod smrti“, předznamenal poválečné vysídlení německého obyvatelstva z celého Československa a stal se tragédií pro dvacet tisíc lidí, převážně dětí, žen a starců, kteří na sklonku května 1945 museli opustit své domovy a vydat se na cestu do neznáma. Mnozí z nich leží v hromadných hrobech u Pohořelic. Spravedlnost vzal zase jednou v dějinách do rukou „lid“ a vina se svezla na bedra těch, kdo byli právě po ruce a nejzranitelnější, vinni však v drtivé většině pouze tím, že mluvili jazykem teprve před pár dny poražených okupantů. Více než čtyřicet totalitních let o osudech těchto lidí neměl nikdo vědět, pohůnci režimu srdnatě zametali stopy a snažili se o nemožné: změnit historii, vymazat z paměti to nevhodné a zbavit se (zbavit nás?) tak černého svědomí. Dnes všechny oběti připomíná pamětní kámen v zahradě augustiniánského kláštera na Mendlově náměstí v Brně, kde tragický pochod začal, a černý kříž u Pohořelic, kde pro mnohé skončil. Sborník, který držíte v rukou, shrnuje esejistická zamyšlení čtyř spisovatelů, jejichž života se takzvaný brněnský pochod smrti různými způsoby dotknul. Spíše než odpovědi by zde však čtenář měl očekávat otázky. Takové, které zůstávají a zřejmě už zůstanou. Tato kniha má být zejména uctěním památky všech obětí poválečného vyhnání Němců (nejen) z Brna. Svým obsahem se dotýká křehkého tématu viny, odpuštění a paměti, která se – naštěstí! – nedá vymazat.