Trojici her v tomto souboru volně spojuje téma hříchu a následného trestu: trest následuje nikoliv podle církevního zákona, ale vyplývá z hrdinova pojetí života. Jde o podoby hříchu, které vědomě i nevědomky pácháme, aniž bychom se zabývali jejich dopadem. A všechny tři spojuje i poznání, že mezi lidskou zpupností a pokorou není propast, jsou to často jen dvě stěny téže hory. Všechny tři texty, vzniklé v rozmezí pěti let, mají co dělat s autorovou trvalou konfrontací s církevními proklamacemi o mravním profilu lidské bytosti.

- - - - -

Z recenzí v médiích:

Ohnisko duševní choroby

Kateřina Rudčenková, RESPEKT, 24. 5. 2008

(…) Mitterer se řadí spolu s Bernhardem, Jelinekovou, Handkem či Turrinim k autorům, kteří s gustem rýpají do bolavých míst rodného Rakouska.
(…)
Ve Smrtelných hříších autor definoval hřích jako „nesolidární chování vůči bližnímu a společnosti“. V cyklu sedmi jednoaktovek na téma pýchy, lenosti, smilstva, hněvu, lakomství, závisti a obžerství zachycuje podoby hříchů v současné společnosti. Tematizuje problém muslimských přistěhovalců, absurdní zpovědi v talk show, anorexii či sadomasochistické obsese i pocit promarněného života. Většina příběhů se přitom odehrává v domácím prostředí. Jako by zdrojem všech konfliktů byla mocenská pnutí uvnitř rodiny, kterou jedna z postav označuje za „zárodečnou buňku státu jako ohnisko duševní choroby“.
Jana aneb Jak vymyslet národ je historická hra, kterou však Mitterer zamýšlel jako paralelu k Rakousku v době černo-modré koalice v roce 2000. Svou verzí příběhu Johanky z Arku, která se odehrává v 15. století i v současnosti, ilustruje projevy evropského populismu s prvky nacionalismu a xenofobie. Děj plynule přechází mezi oběma časovými rovinami – svatý Michael zvěstuje Janě boží poselství z televizní obrazovky, Jana chodí oděna v motorkářské kombinéze apod. Mitterer zobrazil Johanku coby dívku zneužitou mocenskými strukturami mužského světa, ale svým pojetím ji vlastně také sám zneužil. Jeho Jana je v úvodu znásilněna dvěma cizinci, a tak je její motivace k očištění Francie „od všech cizáků“ redukována na osobní mstu; závěrem se ocitá v psychiatrické léčebně, kde sleduje své upálení v televizním přenosu.
Nejsilnějším textem knihy je hra Zpověď (v roce 2005 ji odvysílal ČRo Vltava), zpracovávající téma homosexuality a pedofilie v chlapeckém církevním ústavu. Vylíčením intimního příběhu je Mitterer schopen vzbudit pochopení pro obě strany – oběť i viníka – a ve chvíli, kdy se hranice mezi nimi stírá, je dokáže obestřít soucitem.
Právě fabule poslední hry by snad mohla připadat někomu přehnaná. Copak v dětství zneužívaný muž by mohl v dospělosti spáchat tentýž hřích na vlastním synovi? Jenomže když spolu s Rakušany nyní nahlížíme, co se odehrává ve sklepeních navrchu uhlazených městeček, zdá se, že Mitterer ve svém díle zdaleka nepřehání. Jen intuitivně reflektuje svou současnost.