Pod mými okny v poměrně klidné ulici hřmotí fotbaloví fandové. Sparta vyhrála a oni cítí morální povinnost dát to ostatním lidem na vědomí. Svůj klub bezmezně milují a jsou ochotni se pro jeho slávu i poprat. Dojemné je to, že jde o lásku celoživotní. Ne přímo od kolébky, ale docela jistě do hrobu. Ta stálost je obdivuhodná. Mladičký nezletilec si z neznámých důvodů zamiluje Spartu, Slávii nebo třeba Baník a už ho to nikdy nepustí. Muži, kteří v životě vymění tři ženy a bezpočet milenek, jsou ve vztahu ke svému klubu stálí a věrní. Nic jimi neotřese a nic je nezviklá. Přeběhlíci neexistují a nechat se zlákat jinými barvami by bylo považováno za hnusný zločin. Každý jen tu svou má za jedinou, ale navíc jde o lásku osudovou, trvalou a nezpochybnitelnou. Kdo se kvůli ní dovede porvat do krve, je považován za hrdinu. Ve jménu své lásky možno pustošit majetek, napadat potenciální nepřátele a ztratit veškerou soudnost. To kvůli sebekrásnější ženě málokdo udělá a pokud přece jen ano, velice rychle ho to přejde. I když fandy s léty opouští agresivita, alespoň se kvůli svému klubu hádají u piva v hospodě a perou se ve snu.
Ale máme i hluboké, vášnivé lásky k jiným institucím. Vzpomínám si, jak několika mým spolužákům učarovali hasiči a navlíkli se do omšelých uniforem. Pobíhali po loukách a učili se hasit požáry. I když nikde v okolí nebyla voda. Lezli po žebřících, vzrušeně pobíhali kolem stříkačky a soutěžili, kdo nejrychleji rozvine hadici. Snili o velikých požárech, stravujících celá města. Považovali se za výkvět lidstva a nesnášeli, když byli za hasiče označování nešikovní a neúspěšní fotbalisté. Proto také s úlevou přijali, když je totalitní režim přejmenoval na požárníky. Cítili se nesmírně dotčeni Formanovým filmem Hoří, má panenko a protestovali proti jeho uvedení.
Opravdu to neměli lehké. Chtěli se uplatnit, ale často nemohli. V jejich teritoriu nehořelo. Fotbalové zápasy lze naplánovat a uskutečnit. Požáru neporučíš. Stejně jako větru a dešti. Ale z vášně lze provést cokoliv. Vždycky mě dojalo, když občas některý hasič sám založil požár, aby se při jeho likvidaci mohl vyznamenat. Tyto případy se stávaly, stávají a docela jistě se jich dočkáme i v budoucnosti.
Známe však instituce a organizace (též právnické osoby), které jsou k svým potencionálním milencům daleko náročnější a nenasytnější. Nejsme tak vzdáleni od dob, kdy se slušelo milovat stranu a vládu. Nešlo o vztah cudný, utajovaný a oduševnělý. Naopak. Měli jsme se k němu hlásit při všech vhodných i méně vhodných příležitostech. Na AMU nás profesor Vítězslav Vejražka uváděl do uměleckého života slovy: „Strana a vláda naší lidově demokratické republiky vám umožnila studium na vysoké škole a vy byste měli líbat ne pomyslný, ale skutečný karabáč, kterým vás honíme do práce.“ Snažili jsme se, avšak pochopení nás minulo. Když jsme si v průvodu na prvního máje nesměle zaskandovali „Pozdravujem stranu, vládu, neb zlevnila čalamádu,“ bylo to chápáno jako vážný přestupek. Na prvního máje se veselilo, avšak nežertovalo.
Jinak si ale strana s vládou přicházeli na své. Státníci si užívali opojení z moci a kynuli z tribun jásajícím davům. Děti mávaly pro tento účel zhotovenými mávátky, ženy vytvářely malebné obrazce přímo před zraky polobohů a svazáci, vedeni nezbytným harmonikářem, nadšeně pěli budovatelské písně, které nás ujišťovaly, že zítra se bude tančit všude. Průvody trvaly dlouho a k úplné spokojenosti chyběl jen nedostatek veřejných záchodků. S tím se hodlal vypořádat vynálezce a zlepšovatel Suchoručko-Chozlovský, který marně žádal o patentování své dvoupatrové vany. Tentokrát navrhoval velice vkusný pojízdný záchodek pro velké manifestace, ale jako obvykle neprorazil. Prý by takové řešení nepatrného problému bylo nedůstojné a koneckonců, máme tady přece dost průchodů.
Za zmínku stojí také velké množství alegorických vozů, které ukazovaly našim nepřátelům za hranicemi, jak stále sílíme a tím jim zasazujeme rozhodující rány. Na řadě vozů se také stkvěly barevné obrazy slavných marxistů leninistů. Šlo o jejich poprsí, ale některé, životem dosud neusmýkané soudružky se styděly to slovo vyslovit. Proto říkaly, že byla nesena či vezena zvětšená pohlaví státníků.
Večer na prvního máje byly pořádány veselice, na kterých tančili krojovaní chasníci s děvuchami a vybraní komici častovali západní imperialisty nelítostnými šlehy. Mnohému mocipánovi přitom muselo znít v uších.
Rodná strana a vláda mohla být s okázale projevovanou láskou spokojena. Přesto, že tady existovalo ještě něco mnohem vyššího. Láska k Sovětskému svazu neměla konkurenci. Byla patrná ze všeho dění kolem nás. Z rádia zurčely častušky a písně sovětských komsomolců, divadla nás seznamovala s nejpokrokovější dramatikou světa, kina hrála téměř výhradně ruské filmy a dívenky v tramvaji dychtivě četly Daleko od Moskvy nebo Příběh opravdového člověka. Beznohý pilot je okouzloval stejně spolehlivě jako nadšený pionýr Pavka Morozov, který ve jménu pokroku neváhal udat vlastního otce. Tehdy se zkrátka kalila ocel a Národní divadlo uvedlo dokonce Mladou gardu jako operu. Olega Koševého zpíval Ivo Žídek a divím se, že ho před představením nenechali dýchnout do balónku.
V té době jsem nastoupil na vojnu. Imperialisti nás ustavičně ohrožovali, posílali na nás amerického brouka, aby nám sežral brambory a my jsme nesměli jezdit na dovolenky. Křehčí povahy to neunesly. Když se z nešťastné lásky oběsil vojín Nalezenec, nemohl to velitel praporu major Haluška pochopit. Svíral hlavu v dlaních a sténal: „Ako len to mohol urobiť? Taká mimoriadná událosť! Vezmú nám prémie! Prečo to urobil?“
Když byl informován, že Nalezence opustila dívka, kterou nemohl přes půl roku navštívit, odmítl to pochopit. „Vojak ludovo demokratickej armády,“ pravil s veškerou rozhodností „má lúbiť iba Sovietský sväz!“
Takže jsme pokračovali v lásce plné obětí. Pokud se ty oběti týkaly našich bližních, dalo se to vydržet. Když se dotkly nás samých, bylo to na pováženou. Přesto láska k Sovětskému svazu byla naplánována na věčné časy a nikdy jinak. Alternativy neexistovaly, ale přesto nedošlo ani k zlaté svatbě. Po třiceti letech stále slábnoucích adorací došlo k 21. srpnu 1968. Místo sovětských písní se z rádia ozvalo „Jdi domů, Ivane, čeká tě Nataša,“ což sovětským uším znělo velmi nelibě. I když v každé rodině je něco, tohle na smír ani trochu nevypadalo.
Avšak ani rozvod, nebo dokonce rozchod nenásledoval. Lásku bylo třeba obnovit a leckdo se o to snažil. Bylo třeba zachovat alespoň dekorum. Umělci jezdili do Moskvy, Sověti k nám, a staré vzpomínky přesto ne a ne vzplanout.
Ale co dál? Která další instituce se bude snažit vyburcovat v nás novou lásku? Evropská unie? Spojené státy? Nebo někdo jiný? Alláh ví.
Jsme poněkud rozpolceni. Někoho přece milovat musíme! Ještěže na konci tunelu bliká světlo, které nás začíná přitahovat. Supermarkety! Zmocňuje se nás horečka a zdá se nám, že ze všeho nejdůležitější je nakupovat. Nejen ve dne, ale i v noci. Ve všední den i v neděli. Mezi horami zboží se cítíme jako znovuzrození. Tlačíme před sebou vozík a naše srdce si radostně prozpěvuje. Ano, to je konečně to pravé! Jen ať nám to, proboha, nikdo nerozmlouvá! Bez ideálů a velkých lásek žít nemůžeme!