Reflexe Katedra výchovné dramatiky Neslyšících uvedla inscenaci Bajky a sny, kterou režírovala pedagožka ateliéru Zoja Mikotová, na své domovské scéně ve Studiu Marta.

Na počátku bylo slovo... nebo ne?
[Brigita Lamserová] Milujte se, množte se, dupejte a hýbejte se. Milujte, sakra milujte! Protože "naše bláznovství a chyby může vykoupit jedině láska", jak moudře agituje motto inscenace.
Ať jsi Němec nebo Bulhar, největší výhodou představení, kterou je třeba zmínit v prvé řadě a na počátku všeho, je srozumitelnost. Co jiného se na mezinárodní festival může hodit víc, než pohybové divadlo, téměř beze slov.
Ať jsi Němec nebo Bulhar, na bílé šikmě a bílém obdelníku na horizontu scény koukáš na černo-bílé, hlucho-slyšící, mlado-krásné lidi. A na barevného bubeníka. Koukáš, jak se pomocí zpětných projektorů proměňuje nálada scény, jak se tito lidé pohybují v odrazu vodní hladiny, ochranných fólií, krajkového závoje. Posloucháš podmanivou hudbu, jdoucí ruku v ruce s jednáním na scéně, podupáváš do rytmu přesných bicí a utíkáš do světa, kde neexistují slova, kde se lidé dorozumívají pohybem a gestem, kde tito lidé vyjadřují emoce mimikou. Krásnou, výraznou, srozumitelnou mimikou.
Ať jsi Němec nebo Bulhar, musíš si chtě nechtě přiznat, že elán a nadšení, s jakým se aktéři představení pouští do sdělování divákům, jak je oslovují a jak na ně reagují, je fascinující. Častokrát se jenom přistihneš, že s letmým úsměvem koukáš na toho chlapce či na tu slečnu a říkáš si, jaké by to asi bylo být s ním/ s ní na louce. Třeba i jako mravenec. Lidskost, která z těchto herců prýští, je nezměrná.
Ať jsi Němec nebo Bulhar, v první polovině inscenace ti postavy na scéně sdělují, že svět je řetězem časových úseků, z nichž každý má svůj účel. Sdělují, že občas pláčeme, občas se smějeme, občas milujeme, občas nenávidíme, občas hledáme a občas zkrátka ztrácíme. Ptáš se, proč tomu tak je? Ať jsi Němec nebo Bulhar, stejně nemáš ponětí. Ani před shlédnutím inscenace, ale ani potom. Smiř se s tím, že to tak je. To stačí.
Ať jsi Němec nebo Bulhar, dozvídáš se v druhé polovině představení, jako podle pana Ezopa, že zvířátka jsou jako lidi a že ze všeho plyne nějaké ponaučení. Liška samolibou vránu nakonec o sýr obere, kdo se vymykal z davu a chtěl všechno, nemá nic. Po každé akci následuje reakce, a svět se točí, a občas pláčeme a občas se smějeme, a nejdůležitější je láska k bližnímu, ta nás vykoupí.
V zásadě nemám nic proti poselství, které se představení snaží sdělit. Opravdu se domnívám, že nesobecká láska nás může udělat, alespoň na okamžik, lepší. Stejně tak, že bychom si měli předem uvědomovat možné následky svých činů a že bychom se měli nejdřív zamyslet, než začneme jednat. Tato fakta se inscenaci sice povedlo podchytit a zobrazit v zásadě úspěšně, přesto častokrát příliš popisně a lehce klouzajíc po povrchu. Možná je to tím, že slyším, na obecné poměry, v celku dobře, možná jsem jenom naším stoletím deformovaný cynik. V momentě, kdy se ovšem objevili roztomilí plyšoví maňásci, roztříštil se mi předchozí zážitek do představování světa očima tříletého dítěte. Příliš ostrý kontrast pro mé unavené oči. Chci tím říct, že hodina a půl koncentrace převážně na zrakové vjemy je příliš.
Ale ať jsi Němec nebo Bulhar, mít rád je pěkná věc a je potřeba, aby nám to občas někdo připomněl.

Osloveni živým slovem
[Mikuláš Bryan] Byl tu křik jedenácti lidí. Naráz. Přes sebe. O různých časech: sázení i sklízení. Milování a nenávidění. Boje a pokoje. Jako z kazatelny.

Byl tu křik jedenácti lidí. Naráz. Přes sebe. A jindy by se nesnesitelně hlasitě vtloukal do hlavy. Ale dnes křičely jen ruce. Bezhlesně, a o to naléhavěji.

Byl tu křik jedenácti lidí. Naráz. Přes sebe. A jako by to byl tanec.

A pak světla zhasla.

A byla tma.

A tedy i ticho.

...

A pak se tleskalo, nebo vlastně netleskalo, protože po tom všem nebylo jasné, co znamená slyšet, co znamená vidět, a jak bychom se vlastně nejsnáze domluvili na tak prosté věci, jako že se nám líbilo a že děkujeme. A tak se spíš třepalo rukama ve vzduchu. Ale nebylo to špatné.
Musel jsem začít od konce, protože právě na konci se v nejčistší podobě ukázala největší síla inscenace studentů Výchovné dramatiky neslyšících. Znakovost znakové řeči. Zatímco stokrát omletá slova se v našich uších a hlavách zahnízdila, zautomatizovala a ztratila tak bezprostřední účinnost, kterou je třeba ve všech odvětvích slovesných umění vždy klopotně hledat a tak smutně často nenalézat, znaková řeč funguje na scéně až čarovně přímočaře. Poprvé jsem si uvědomil, jak čistě a ryze mimetická ve své podstatě je.
Mám za to, že poesie je tanec řeči. Rytmizovaná, zhuštěná, stírající hranici mezi formou a obsahem. Znaková řeč může udělat poesii z každého slova. Prostě tím, že je zatančí. Zrytmizuje a setře hranici mezi formou a obsahem. Zvukomalbu nahradí pohybomalbou a jazyk se zhmotňuje, ožívá. Až se tají dech při představě, jaké to teprve musí být, když se tančí poesie...
Byl to krásně jiný pohled, na laskavě a s citem rozehrávanou mateřštinu. A zasloužil by si hlubší zamyšlení. Jenže my se musíme od konce vrátit na začátek a doprostřed. Neradi. Trochu si tím pokazíme dojem.
Pro ty, kdo neviděli – Bajky a sny jsou pohádkově imaginativní pásmo pantomimických či mírně „znakovaných“ výstupů propojených volně motivy, které si dala inscenace do názvu. Na bílé, mírně zešikmené scéně se v podání jedenácti studentů Výchovné dramatiky neslyšících odehrají bratru dva tucty kratších i delších scének, někdy něžných a zasněných, někdy mírně úsměvných, vždy však pohádkově čistých. Spoluúčinkuje atmosférická projekce dvou meotarů a sbírka loutek s vlastní osobností.
A jako pásmo trpí i všemi jeho chorobami. Některá čísla jsou brilantní, jiná přinejmenším podivná. Dramaturgická provázanost je nesmělá, hlavně u první poloviny, v níž se snad všichni herci vystřídali s vlastní interpretací oněch nejznámějších veršů Kazatele, působí dojmem zbytečně roztahané etudy. Herecké výkony se pohybují na ose „jak-co-komu-sedne“, obzvlášť u práce s loutkami jsou vidět velké rozdíly ve zvládnutí techniky.
Jako svébytnou inscenaci bych Bajky a sny vnímal s lehkými rozpaky a především pro jejich občasnou dýchavičnost bych byl mírně rozmrzelý, jaká je to škoda, že se tak slibná věc zbytečně pochroumala. Jako ukázku práce studentů Výchovné dramatiky neslyšících ji ale radostně přijímám coby nesporně obohacující zážitek a tleskám. Tedy, promiňte, vlastně vděčně třepetám rukama nad hlavou.