[Eva Koutová] Velmi společenské tance jsou sondou do světa současných partnerských vztahů, které se dotýkají každého z nás. Inscenace 4. ročníku KALD DAMU vznikla pod režijním vedením Jiřího Havelky na základě vlastních zkušeností a zážitků samotných herců. Inscenace je rozvedením improvizací a jedná se o vůbec první setkání absolventů s autorským divadlem. Přes "společenské tance" se dostáváme ke vztahu mezi mužem a ženou, který se dále rozvíjí mnoha dalšími směry. Recenze Velmi společenských tanců přibližuje vnímání partnerství současnými mladými lidmi.

„Základní jednotkou společenských tanců je pár. Tedy muž a žena. Tak úzká spolupráce dvou lidí se blíží až k podstatě partnerské existence a je psychicky velmi náročná.“

Premiéru inscenace Velmi společenské tance předvedl 8. března 2008 4. ročník KALD DAMU v Divadle Disk.
Tento ročník se stal velmi oblíbeným pro nemálo věrných diváků Disku. Jeho inscenace většinou působí velmi stmeleně, všichni aktéři jsou pohybově a herecky dobře vybaveni, nikdo moc nevyčnívá, nikdo se neztrácí. Přesto se jedná o herce, kteří vždy přinášejí něco osobitého do svého projevu. Nejinak je tomu i u Velmi společenských tanců.
Celý příběh spustí jedna nevinná návštěva půdy, kde mladá dívka (Kristýna Matějová) objeví starý zaprášený zapomenutý deník plný myšlenek člověka, který všechny své pocity potřeboval nutně tomuto sešitu sdělit. A jsou to pocity hluboké, citlivé, které každý z nás někdy prožil. Deník ale navíc skrývá ještě něco - fotografii z tanečních. Čtyři páry slavnostně oblečené, slavnostně vyhlížející. Ples začíná!

„Nikoho nemůžete změnit. Buď lidi milujete takové, jací jsou, nebo je nemilujete. Buď je přijímáte, nebo je nepřijímáte. Snažit se někoho změnit, je totéž, jako snažit se udělat ze psa kočku, nebo koně. Tak to prostě je. Každý je tím, čím je. I vy jste tím, čím jste. Buď tančíte nebo netančíte. Musíte být k sobě naprosto upřímní – musíte předem říci, co chcete, musíte se rozhodnout, zda chcete tančit, nebo ne.“

Za první vrstvou společenského chování při tanci se skrývá vrstva další, také společenská, ale více otevřená. Rozehrávají se před námi partnerské příběhy, které se rozvíjejí, mění, ničí, prolínají. Jsou osobité, citlivé, vtipné, ale i bolestné. A nám jsou naservírované bez okolků jako na podnose. Dochází k osudovým setkáním před automatem na kávu, ve výtahu, nad kanálem, do kterého spadly klíče, před kinem. Vznikají silné vztahy, které však po letech začínají mít trhliny, začíná jimi smýkat nejistota nebo příliš velká jistota, strach i touha zkusit „něco jiného“. Každý z těchto čtyř párů, plus jeden, který je vždy ten třetí, dokáže jednoduchým dialogem vystihnout citlivou situaci. Divák se mezi páry orientuje hlavně díky barevně odlišným kostýmům. Dívky jsou oblečené do jednobarevných společenských šatů připomínajících dobu 60-tých let, muži jsou ve společenském obleku (kostýmy Yumi Hayashi a Marianna Stránská). Pokud vznikne mezi Ní a Ním vztah, „ošperkuje“ dívka chlapce motýlkem v barvě svých šatů. Když se vztah ukončí, dívka si motýlka vezme zpět. Střídají se partneři, páry, až má divák strach, že žádný z prvotních dlouholetých vztahů nevydrží. Člověka trochu mrazí, protože se najednou dívá skutečnosti přímo do tváře.


Když si Petr (Petr Vančura), který je charakterizován svým trapným humorem, najde partnerku Vendulu (Vendula Štíchová), jsou spolu nějakou dobu velmi šťastni. Ona ho ale po čase podvede a následně se k tomu přizná. Divákovi je příliš těžko, když se mu před očima rozehrává situace těch dvou. Vendula vyčítá Petrovi jeho problémy a ten se snaží tuto situaci horko těžko řešit humorem. Vendula naštvaně odchází a Petr náhle sedí sám na sedačce, v pozadí zní Simpsonovi, které spolu vždy sledovali a smáli se jim, a on tam je nyní sám s hlavou v dlaních. Neřekne jediné slovo. Podobně je divákovi líto i Jirky (Jiří Kout), který beznadějně miluje Maju (Marie Štípová, jako host), která nemá o ničem ani tušení, navíc chodí s Jirkovým nejlepším přítelem. Po rozchodu se Maja setkává s Jirkou, aby se mu svěřila a on vycítí šanci ji získat. Pronásleduje ji, nadbíhá jí, nedá jí pokoj. Vše vrcholí situací v bazénu, kdy na ni vše nečekaně vychrlí a vyzná se jí – naléhavým neovladatelným projevem, kdy ze sebe sype vše, co v sobě do této chvíle skrýval, a tak rychle, aby mu náhodou najednou neutekla a on už by jí to nikdy jindy neřekl. Nechce ji pustit, drží jí křečovitě ruku a přestává se ovládat. Není jiné východisko, než ho tvrdě srazit k zemi. I on zůstává sám osamocen v bazénu plném lidí. Nelze opomenout ani pár „fialových“ - Terezu a Kubu (Tereza Tausingerová a Jakub Gottwald). Divák zde má pocit, že jsou si tito lidé souzeni, že se milují a nemůže to být jinak. Velmi zajímavá je první scéna v autě, kdy se snaží Tereza Kubu přesvědčit, aby ji pustil za volant – je tady naprostá souhra, nejen v rytmu, ale oba jsou jaksi naladěni na stejnou notu. Oba mají velký cit pro vnímání toho druhého. Před divákem se odehrává vizuální podívaná. Poslední pár, Basha a Zdeněk (Barbara Humel a Zdeněk Pecha/ Jakub Tvrdík), který se seznámil díky své lásce k Lynchovi, je také narušen nevěrou. Končí tak, jak začal, v kině. Bascha se seznamuje s Vaškem (Václav Jelínek) – partnerem Maji a nejlepším přítelem Jirky, a díky Vaškovu slabošství a strachu vztah ukončit, dochází partnerství dále, než si představoval. Právě na tomto páru je ukázáno, jak často je někdo s někým, i když zároveň miluje někoho úplně jiného.
Velký ples opět uzavírá dívka, která celou hru spouští otevřením deníku a v průběhu hry do děje vstupuje s dalšími a dalšími výpověďmi. V závěru se všechny postavy ztotožňují se slovy z knihy a nám je jasné, že to, co se v něm píše, se děje nám všem.
Co je nejvíce specifické pro inscenaci Velmi společenské tance je síla vytvořit s lehkostí situaci plnou vtipu a humoru, kdy se celé obecenstvo náramně baví, avšak nečekaným obratem situaci převést do momentu zrady a zklamání, kdy ve vteřině divákovi zmrzne úsměv na tváři a zasáhne ho tíseň. Těmito momenty jsou Společenské tance protkány a přesně v nich vnímám největší sílu inscenace.

To, že celá inscenace vznikala na základě improvizace a čerpání z vlastních zkušeností, je patrné i z toho, že herci používají svá vlastní jména. Situace se jich tak ještě více dotýkají, mluví o sobě, o svých zkušenostech a divák se jen může domýšlet, kde končí pravda a začíná fantazie.
Zkrátka Společenské tance jsou sondou do dnešních partnerských vztahů. Je to vlastně shluk situací rychle se střídajících a doprovázených originálními nahrávkami z telefonů. Právě mobilní telefony zde mají svou vlastní roli. Nejenže se některé páry díky nim seznámí, ale jsou to právě mobily, které dotvářejí veškerou zvukovou kulisu hraných situací. Zde to považuji za velmi dobrý a originální nápad. Jako jedinou nedokonalost inscenace vnímám důraz, který je věnovaný tancům samotným. Slouží zde totiž pouze jako jakási intermezza, která rozdělují nebo slučují situace a děj posunují o kousíček dál, ale to je vše. Působí to jako kulturní vložka a ne jako nosný sdělovací prostředek. Ačkoliv výběr tanců má svou logiku a vývoj, očekávala bych větší začlenění tance do děje, přisouzení mu větší váhy, kterou v inscenaci bezpochyby má mít. I tak ale musím ocenit náročnou a nápaditou choreografii Hany Charvátové, s kterou se převážná většina herců velmi dobře vypořádala.
Hlavně díky nápadu režiséra Jiřího Havelky zaměřit se přes společenské tance na vztah muže a ženy a zároveň dodržet určité dekórum, se staly Velmi společenské tance nejenom bezesporu povedenou inscenací, ale i samotným divadelním tvarem, který na scéně Disku dozajista chyběl. Ačkoliv se podoba inscenace rodila pod pevnou rukou Jiřího Havelky, až díky vlastním zkušenostem herců mohla tato inscenace nabýt úplnosti.
Jedná se o úplně poslední inscenaci tohoto ročníku, která byla letos na KADL uvedena, společně s Čardymem, Titem Andronikem a Hrou, a s kterou se absolventi alternativního herectví a loutkoherectví loučí na domovské scéně Disku.
Všechny tyto inscenace je možné zhlédnout pouze do konce června.

Divadlo Disk: Velmi společenské tance (autorské představení 4. ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU). Režie: Jiří Havelka, scéna a kostýmy: Yumi Hayashi a Marianna Stránská, dramaturgie: Ondřej Cihlář, choreografie: Hana Charvátová, produkce: Adam Mysliveček, Terezka Skovajsová a Jolanka Vlčková. Premiéra 8. března 2008 (psáno z reprízy 24. 3. a 5. 4. 2008)

Zdroj fotografií Divadlo Disk, autor Patrik Borecký. Další fotografie k dispozici zde.