[Karel Pacner] Žádný skandál se konat nebude! To si vedení americké NASA vymínilo. Když v roce 1990 jmenovali posádku pro STS-47 Endeavour, padesátou expedici raketoplánů, nebyli ještě Mark Charles Lee a dr. Nancy Jan Davisová manželi. Sblížili se během přípravy k této výpravě.
A dostali za úkol, aby se tam pokusili o milostný akt – tvrdí před startem bulvární listy. Proč by tam spolu jinak letěli? Vždyť to bude první manželský pár, který se spolu vydá na oběžnou dráhu. NASA přece pracuje na výzkumném úkolu sex v kosmu, má tedy příležitost vyzkoušet teoretické závěry v praxi. A jako obvykle nám washingtonské úřady důležitá rozhodnutí tají – vyčítaly noviny.
Takové spekulace některé vysoké úředníky NASA popudily. Chtějí ty dva rozdělit do různých posádek! Nemohou letět spolu, aby si daňoví poplatníci nemysleli, že chtějí v kosmu vyzkoušet „manželské povinnosti“! Navíc sex ve vesmíru u nás nikdo nezkoumá, to je výmysl!
Prudérní funkcionáře uklidňují lékaři. Vysvětlují jim, že sex ve stavu beztíže bude příliš složitou záležitostí, než aby se dal provozovat už teď a bez důkladné přípravy. Ostatně v raketoplánu Endeavour bude pobývat ještě pět dalších kosmonautů. V září 1992 tedy může čtyřicetiletý podplukovník letectva Mark Lee, otec dvou synů z prvního manželství, a jeho o rok mladší bezdětná manželka Jan Davisová, kosmická bioložka a inženýrka, odstartovat k rutinnímu letu.


AŽ DESET SEXUÁLNÍCH POLOH?

Naproti tomu Sověti se o jeden experiment údajně pokusili. Lékař-kosmonaut Valerij Vladimirovič Poljakov a inženýrka Jelena Vladimirovna Kondakovová měli za svých dlouhodobých pobytů na stanici Mir v přelomu let 1994–1995 sexuální styky. S odvoláním na řeckého novináře Thanassise Vembose, který se zabývá kosmickými lety, to připomněl Peter Pesavento v americkém čtvrtletníku Quest, specializovaném na historii kosmonautiky.
Kondakovová, manželka kosmonauta Valerije Rjumina, měla potvrdit, že se tam „něco stalo“, ale ruský specialista sledující dění na palubě to označil za urážlivé. Vembos vyzvídal na Rjuminovi za jeho návštěvy Athén podrobnosti, nicméně ruský kosmonaut připustil pokusy s oplodňováním pouze zvířat, nikoli lidí.
V roce 2000 mluvil Poljakov o tom, že by nebyl problém dát dohromady manželský či milenecký pár. „Myslím si však, že největší potíž při sexuálním experimentu s lidmi ve vesmíru by bylo početí. My pořád přesně nevíme, jaký typ kosmických vlivů – jako jsou beztíže či radiace – působí na genetickou výbavu embrya. Dokud to nezjistíme, nemáme morální právo dělat pokus se životem budoucího miminka, které by bylo počato v kosmu.“
Přesto Rusové jeden zajímavý poznatek ze sexuální oblasti oznámili. Někteří kosmonauti, kteří pobývali na orbitálních stanicích více měsíců, si při sexuálním stresu pomáhali masturbací. Jenže když jim sperma uteklo z kapesníku, vznikl nový problém – v kabině poletovaly kuličky spermatu a palubními vysavači je lapali jenom obtížně.
Pověsti o sexuálních praktikách ve vesmíru přiživil v roce 2000 francouzský novinář Pierre Kohler v knize Poslední mise (The Final Mission), v níž se hlavně věnoval Miru. Tvrdil, že kosmonauti sex na oběžné dráze provozují, ale ani jeho účastníci, ani ruská či americká kosmická agentura o něm hovořit nechtějí.
Za největší důkaz považoval Kohler údajnou studii NASA vedenou pod číslem 12-571-3570, uveřejněnou pouze na internetu. Podle ní američtí specialisté modelovali na počítačích vhodné sexuální polohy a ty potom v roce 1996 testovala posádka raketoplánu STS-75 Columbia. Těchto pozic mělo jich být deset – šest spočívalo v různých způsobech spojení dvojice pásy a v nafukovacím tunelu, čtyři počítaly s přibližováním partnerů pouze pomocí jejich svalů. Výsledky prý nebyly oznámeny. „Misionářská poloha je snadná pouze na Zemi, kde vás přitažlivost drží přišpendlené k podložce, zatímco ve vesmíru byste se začali otáčet,“ komentoval Francouz. Americká kosmická agentura existenci této zprávy popřela, označila ji za žert. Její mluvčí Ed Campion v březnu 2000 dodal: „Neexistuje žádný zvláštní rozkaz či písemný zákaz sexu ve vesmíru. Spoléháme na profesionalitu a dobrý úsudek našich kosmonautů.“ Nejpádnějším argumentem je skutečnost, že v posádce STS-75 bylo sedm mužů a žádná žena. „Campion to vyjádřil velice výstižně,“ komentuje český lékař docent Josef Dvořák, člen Mezinárodní astronautické akademie. „Nemá smysl zakazovat něco, co se stejně nedodrží – to je zásada. Když si to kosmonauti a kosmonautky budou chtít vyzkoušet, tak si to vyzkouší.“ Známý americký kosmonautický komentátor James Oberg upozornil, že tahle podvržená studie obíhá na internetu už deset let. NASA ji našla na webu v roce 1985 a o čtyři roky později zjistila, že byla odeslána z Iowské státní univerzity.
„Při dlouhodobém letu můžete prožívat sexuální sny, dokonce za účasti ženy, která je členem posádky,“ přiznal ruský lékař Poljakov, který na Miru strávil nepřetržitě 438 dnů. „Ale i při tom můžete zůstat zdrženlivým, nedopouštět se banálností, naopak můžete dělat ženě komplimenty připomínající její přitažlivost a psychologicky ji podporovat.“
Podle Dvořáka není sex v kosmu součástí žádného výzkumného programu. Už v roce 1963 dospěli odborníci na zasedání Nadace kosmické bezpečnosti ve francouzské Nice ke dvěma závěrům. Zaprvé – sex včetně soulože je normální součástí lidského života a není důvod se pozastavovat nad tím, jestliže se bude provozovat i na kosmických plavidlech. Zadruhé – neexistuje metoda ke zjištění skryté homosexuality, proto se považuje za lepší, když sexuální praktiky na oběžné dráze budou probíhat normálně, tedy mezi mužem a ženou.
V poslední době však pronikly zprávy, že sexuální chování v kosmu odborníci NASA údajně přece jenom zkoumají, ale pouze teoreticky. Je totiž jasné, že při dlouhodobých letech by sexuální hladovění mohlo nepříznivě působit na posádky. Američané prý uvažují o tom, že by svým kosmonautům, kteří se začnou vydávat na daleké cesty, přibalovali do výbavy „speciální panenku“.
Poljakov, dnes náměstek ředitele Ústavu lékařsko-biologických problémů, považuje tuhle náhražku za nesmysl. Má k tomu pádný důvod. Po návratu na Zemi by kosmonauti mohli dostat „syndrom panenky“ – a neměli by zájem se milovat s manželkami či přítelkyněmi. Ukazují na to zkušenosti členů polárních výprav a námořníků.
Sexuální život na palubě orbitální stanice považuje za normální jev. Přesto upozorňuje: „Nedostatek sexuálního uspokojení nebyl zatím důvodem k předčasné interrupci po žádném kosmickém letu ani nevedl k nějakým potížím na palubě stanice“ – myšleno na Miru.


MILOVÁNĺ S OBTĺŽEMI

„Je pošetilé a možná i nebezpečné si zastírat, že dlouhodobé kosmické lety se budou lišit od jakéhokoli zaměstnání, kde vedle sebe pracují muži a ženy,“ domnívá se dr. Patricia A. Santyová, psychiatrička z Texaské univerzity v Galvestonu a bývalá lékařka z řídícího střediska NASA v Houstonu. „Sex je normální součástí lidského chování. To vidíme v úřadech. To vidíme v Antarktidě. To vidíme všude, kde jsou muži a ženy pohromadě.“
V každém izolovaném prostředí vzniká napětí, to je přirozené. Tento stav se někdy může přelít i do sexuálního obtěžování až násilí – soudí dr. John Sturgeon. Ani Rusové, ani Američané nemají žádné zkušenosti z dlouhodobé společné přítomnosti mužů a žen na palubách kosmických plavidel. Ovšem určitý obrázek, co by se mohlo dít, máme z polárních misí a z některých laboratorních pokusů.
Američtí odborníci zveřejnili v roce 1984 studie, podle kterých ženy ve větších skupinách přispívaly ke tlumení konfliktů, protože byly tolerantnější a lépe překonávaly stres, zatímco v malé skupině byly prvkem destabilizujícím. „Naše omezená zkušenost z experimentu Štola 88 je jiná,“ dodává Josef Dvořák. „Záleží na typu ženy – jestli je sexbomba, mateřský typ, anebo mužatka.“ Zajímavé závěry udělali odborníci z Ústavu lékařsko-biologických problémů v Moskvě, když simulovali v laboratoři pobyt na palubě Mezinárodní kosmické stanice v rámci projektu SFINCPS-99. V průběhu devíti měsíců se v izolované kabině vystřídalo několik posádek složených z lidí z různých zemí. Po skončení pobytu si kanadská psycholožka Judith Lapierrová stěžovala, že se ji jeden z Rusů pokusil před Novým rokem políbit způsobem, který označila jako sexuální. Ruský koordinátor tohoto projektu Vadim Guščin však její stížnost zlehčil a incident dokonce nezaznamenali v palubní dokumentaci. Ani náměstek ředitele ústavu Poljakov ho nevnímal nijak dramaticky, byť to považoval za další podnět k hlubšímu studiu izolovaných týmů složených z jedinců pocházejících z odlišných kultur.
Je možné se ve vesmíru zamilovat? Jelena Kondakovová, která strávila na stanici Mir se dvěma muži takřka půl roku, tvrdila, že pro zamilovanost není prostředí důležité. Oba její spolucestující byli milí, ale měla je ráda jako bratry. Jednou měsíčně směla vynechat pravidelný fyzický trénink a to byla jediná úleva, kterou jí lékaři poskytli. Ovšem žádnou slabost, která by vyvěrala z její ženskosti, nepociťovala.
V beztíži se člověk pohybuje úplně jinak než na Zemi, na Měsíci a v jiných světech, kde panuje odlišná přitažlivost. Musí si zvyknout na zcela jinou koordinaci pohybů. Třeba k pohybu vpřed musí udělat rukama a nohama pohyby, jako by chtěl plout dozadu. Přitom na to stačí mnohem méně energie. Kdyby se opřel silněji, dosáhne reakce opačné. A když na něco narazí, stejnou silou se odrazí zpátky. Celkově však k tomu potřebuje více energie. Nicméně zvládne to – tak jako se naučí malé dítě chodit.
Trochu to připomíná pohyby při plavbě pod vodou. Proto kosmonauti trénují před startem všechny důležité práce ve speciálních vodních bazénech, v prostředí bez jakékoliv opory, a ve velkých letadlech v okamžicích zvláštních manévrů, kdy vzniká až na několik desítek vteřin beztíže. Bude tedy vůbec možné, aby se manželé ve stavu beztíže milovali? Patrně ano. Otázka zní: Budou si to muset předtím nacvičit na Zemi – v letadlech a ve vodních bazénech? Nevíme. „Sexuální akt v kosmickém prostoru je možný jedině tehdy, jestliže je jeden z partnerů připoutaný,“ uvedl dr. Hans Guido Muttke, mnichovský gynekolog, který se těmito problémy dlouhodobě zabýval. „Kdyby přivázán nebyl, oba by mohli skončit s pohmožděninami.“ Klasická poloha tváří v tvář, stejně jako poloha jízdmo, se nedají na orbitální stanici anebo v planetoletu používat. Američtí odborníci dospěli po delším studiu k závěru, že existují pouze dvě proveditelné polohy.
Kosmická pozice číslo jedna je jednodušší. Počítá s použitím nástroje, který se v hantýrce NASA nazývá „pomocná tyč pro sexuální aktivitu“. Ve skutečnosti to není nic jiného než vertikálně vztyčená tyč. K ní by se jeden z partnerů, nejlépe žena, musela připoutat ve výši břicha. Kosmická pozice číslo dvě je už složitější. V ložnici je třeba instalovat krátkou kozu podobnou známému tělocvičnému nářadí. I k ní se žena připoutá, zatímco partner stojí před ní v botách s pevnými příchytkami k podlaze. Přitom se ještě musí rukama držet kruhů či držadel visících od stropu podobně jako v tramvaji.
„Každá méně pevná fixace by vedla k tomu, že by se obě těla pohybovala jako dvě třtiny rákosu ve větru,“ poznamenal Muttke. „Dokonání aktu by bylo vyloučeno.“
Může se zdát, že tím se vytváří úplně nový prostor pro sexuální fantasty. To ukáže teprve praxe. Ano, technicky by se dal sexuální akt ve vesmíru uskutečnit. Přesto si vědci nejsou zcela jisti, jestli to bude možné – napadají je i další možné překážky.
Nevíme, nakolik pobyt ve vesmíru lidský organismus nervově vyčerpá. Při namáhavých expedicích na Zemi klesá potence jak u mužů, tak u žen. A to by mohlo platit i v kosmu. Víme, že kosmonautům se radikálně mění krevní oběh, krev se nerovnoměrně hromadí v celém těle. Přitom mužská erekce závisí na nahromadění krve v pohlavním údu. Lze ji dosáhnout u muže, jehož krev cirkuluje nestandardním způsobem? Anebo tuhle potíž vyřeší modrá pilulka viagry či jiný podpůrný prostředek?
I ženské orgány by se tam mohly chovat jinak – obávají se Muttke a jeho kolega dr. E. G. Burchard. Může se třeba změnit směr a držení mezi vejcovodem, dělohou a vagínou, případně se může změnit směr a výtoková rychlost různých sekretů z pochvy. Rovněž není jisté, jestli by změny mikrobiální flóry na palubě kosmického plavidla, tedy v uzavřeném prostoru, nakonec nepřivodily potrat, předčasný porod anebo i sterilitu ženy. Pozemská praxe ukazuje, že mnohé ženy vyvedou z rovnováhy, tolik potřebné pro zdárný vývoj plodu, jakékoli vzruchy. V průběhu dlouhodobé zátěže, například u vrcholových sportovkyň, u vězeňkyň v německých koncentrácích a podobně, mizí u žen menstruace. To by bylo výhodné z hlediska tělesné hygieny, ale na některé kosmonautky by to mohlo působit nepříznivě, na jiné kladně a dalších by se to možná ani nedotklo. Zatím tam žádná žena nebyla tak dlouhou dobu, aby vážné menstruační poruchy zaznamenala. Aspoň o tom nejsou žádné zprávy.


JEDEN Z NEJSLOŽITĚJŠÍCH EXPERIMENTŮ

Tři čtvrtě roku po návratu z kosmické expedice si Jane Davisová a Mark Lee potomka z porodnice nepřivezli. Po několika letech se oba kosmičtí manželé dokonce rozvedli. Ani žádná další žena ve vesmíru neotěhotněla. Doktorka Davisová absolvovala ještě dvě kosmické výpravy, celkem prožila ve stavu beztíže 28 dnů. V roce 1998 opustila Houston a stala se vedoucí oddělení ve washingtonské centrále NASA, později se vrátila do Marshallova střediska v Huntsvillu, kde dřív pracovala. Lee skončil kosmonautickou kariéru po čtyřech expedicích, které představovaly 33 dnů, v roce 2001 a nastoupil jako výzkumník u firmy Orbital Technology v Madisonu ve státu Wisconsin.
K blízkým planetám začnou kosmonauti létat, aniž by byla sexuální deprivace uspokojivě vyřešena. Z prestižních důvodů se obětují, to bude pro ně nejsilnější motivace.
Otěhotnění ve vesmíru se stane vědeckým projektem, který se uskuteční po důkladném zkoumání až za několik let desítek let. Ještě vzdálenějším cílem se stane početí, porod a výchova dítěte úplně mimo Zemi – tedy vytvoření prvního kosmického člověka v plném slova smyslu. Bude to jeden z nejsložitějších experimentů, k němuž se věda odváží – pokud se mezitím nenajde bariéra, která by to nepřipouštěla. Vždyť půjde o dosud největší a nejkomplexnější pokus na samotném člověku.

Úryvek z chystané knihy K. Pacnera Kolumbové vesmíru, 2. díl – Souboj o stanice, kterou vydá nakladatelství Paseka na jaře 2007