RozRazil — SOUČASNÁ ČESKÁ HRA 04/2007
Kateřina Rudčenková: NIEKUR (dvě rozhlasové hry)


CV

KATEŘINA RUDČENKOVÁ (1976)
absolvovala Konzervatoř Jaroslava Ježka (obor Tvorba písňového textu a scénáře) a Provozně-ekonomickou fakultu České zemědělské univerzity v Praze. Vydala básnické sbírky Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001), Popel a slast (2004) a knížku povídek Noci, noci (2004). Její básně byly přeloženy do několika jazyků, svými texty je zastoupena v domácích i zahraničních antologiích. Za překlad druhé sbírky Nicht nötig, mich zu besuchen (2002) vydaný v Rakousku obdržela roku 2003 německou básnickou cenu Huberta Burdy. Získala tvůrčí stipendium v Nezávislém literárním domu v rakouské Kremži (2001), Stipendium Hermanna Kestena v Norimberku (2002) a v Künstlerhaus Schloß Wiepersdorf (2004) v Německu. Scénický náčrt její divadelní hry Frau in Blau uvedlo Činoherní studio Ústí nad Labem roku 2004. Za hru Niekur získala 2. cenu v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka 2006. Žije v Praze.

Rozhovor s Kateřinou Rudčenkovou

Na úvod možná drobné vysvětlení pro ty, kdo váš text nečetli, ani o něm nic neslyšeli - proč Niekur, co to má být?
Niekur znamená litevsky Nikde. Název metaforicky vystihuje téma hry - dva cizinci se setkávají v zemi, v níž jsou oba hosté, a navazují časem i prostorem omezený milostný vztah. Vnitřní pocit z rozvíjení vztahu předem odsouzeného k zániku je podobný, jako by se vůbec neuskutečnil, jako by se odehrával nikde.

Snad každého čtenáře pro změnu asi napadne otázka, kterou autoři nemají tolik rádi: jedná se o příběh inspirovaný vaším životem?
Ano.

Proč a za jakých okolností tento text vznikl?
V dubnu 2006 jsem odjela do Vídně na své třicátiny do kamarádova prázdného bytu. Bilancovala jsem svou tvorbu a rozhodla jsem se, že po svých dvou divadelních hrách už napíšu jen jednu, a když se ani ta nedočká plného divadelního nastudování, tak s tím přestanu. Pak tam ze mě ta hra nečekaně vyplynula během několika dnů. Proč - jako obvykle jsem chtěla zachytit prožité události. A zřejmě tedy s psaním her nepřestanu, protože premiéra Niekur bude v říjnu příštího roku v pražském divadle Ungelt.

Můžete krátce popsat, o čem je?
Litevský básník a česká literátka se setkávají na tříměsíčním stipendijním pobytu na území bývalého východního Německa. Chodí po lese, vedou hovory o svých životech, zkušenostech, hodnotách… a sbližují se. Až příliš na to, že on má doma rodinu a jejich společný život je vyloučený.

Označení žánru "dramatická báseň" vaše dílo nepředurčuje prvotně pro žádnou produkci: divadelní, filmovou ani rozhlasovou. Je to tak schválně? Respektive když jste dílo psala, jak jste si jej představovala: slyšela jste jej či viděla na jevišti či plátně?
Pojem "dramatická báseň" je nadnesený podtitul a překvapuje mě, když ho někdo bere doslova. O žádnou báseň se nejedná, už na první pohled jde o dialogický útvar. Tím podtitulem jsem chtěla naznačit, že jde spíš o vnitřní než akční drama. V každém případě jsem si děj představovala na jevišti.

Hrou prolíná mimo jiné příběh mikrohry o sestrách, kterou autorka píše za pobytu v Německu. Jsou to fragmenty hry, která se vám vymkla z rukou, nebo záměrná parodie na texty vznikající pod vlivem německého systému podpory umělců?
To bylo docela jinak. Během toho stipendijního pobytu jsem ve skutečnosti tenkrát psala svou první hru Frau in Blau o Oskaru Kokoschkovi. Nechtěla jsem ji ale učinit součástí téhle hry, a tak jsem si vymyslela novou hru o siamských sestrách, která má symbolicky vystihovat to, co se děje s těmi dvěma milenci - jsou neúměrně citově srostlí a musí se bolestně rozdělit. Moje původní myšlenka také byla, že představitelé milenců budou zároveň hrát obě sestry. Ale třeba Marián Amsler pro inscenované čtení v Divadle Letí obsadil do rolí sester muže, což bylo taky zajímavé.

Neměla jste při psaní hry strach z toho, že poté, co opustíte princip vyprávění příběhu v třetí osobě, přestane být hra zajímavá?
Já jsem se dopředu ničeho nebála, cítila jsem, že napsat to právě takhle bude dobré. Je ale zvláštní, že po chvíli divák přestane ten princip třetí osoby úplně vnímat. Opustit bych ho nemohla, protože nejde jen o formální ozdobu, ale o podstatu hry - postavy díky němu mohou sdělovat své vnitřní postoje, což se v normálním dialogu nedá.

Jak jste spokojená s rozhlasovou inscenací této hry?
Moc. Sice je to opravdu amputovaná verze, zkrácená skoro o polovinu. Ale herecké výkony Achaba Haidlera, Nataši Gáčové a Jany Strykové a prostor vytvořený zvukovými efekty mě nadchly.

Mohla byste alespoň v náznaku popsat, jakým způsobem tvoříte? V návalu, či určitý počet hodin denně?
No, hlavně jsou to dlouhá období čekání. Nejdřív musím být tak týden úplně sama, takže musím většinou někam odjet. Pak čekám, až to přijde. A taky můžu psát jen v noci, když je všude ticho a tma.

Po studiu Tvorby písňového textu a scénáře jste vystudovala Provozně-ekonomickou fakultu České zemědělské univerzity. Jak takové obory jdou dohromady a jak na studium vzpomínáte?
Ty školy jsem po gymnáziu studovala obě zároveň. Dohromady to šlo dobře, vejšku jsem studovala, abych měla doma žádaný titul, kdežto konzervatoř byl můj skutečný zájem.

Je vaším snem být úspěšnou populární spisovatelkou, která cestuje po mezinárodních literárních festivalech a její knihy jsou překládány do mnoha jazyků?
Mým snem momentálně je psát divadelní hry, které budou na jevišti uváděny v život.

Na čem pracujete právě teď?

Pracuju na nové divadelní hře o třech ženách z jednoho rodu, kterou jsem rozepsala před svým rezidenčním pobytem v londýnském Royal Court Theatre, kde jsem toto léto strávila naprosto jedinečný měsíc.