Vybočuje z aktuálního literárního provozu. Tenhle text není běžný fastfood, který se nabízí v knihkupectvích. Naopak: záměrně vás zpomaluje a nutí vychutnat si každé slovo. Takový literární „fine dining“. Jan Bartáček je ve svých povídkách a básních ohňostrojem novotvarů, a vrší metafory s takovou hravostí, až to může vypadat jako manýrismus. Jenže pod slovními parádičkami jsou bytelné základy. Autor přesně ví, co dělá. A dělá desítky let něco, co v roce 2026 získává nečekanou váhu: píše tak, jak to žádná umělá inteligence neumí. Velké jazykové modely zvládnou detektivku i román pro ženy. Bartáčka ne. Jeho věty ignorují statistické pravděpodobnosti textových řetězců. Je to triumf lidské jedinečnosti nad algoritmickou dokonalostí.

Knihu doplňují perokresby autorova otce Ivana Bartáčka z 60. let. Občas máte pocit, jako by oživly a vše si píšou samy. Vianovská osudovost. Černočerný humor. A pod tím vším mrazivá existenciální úzkost. Náročné čtení? Ano. Vyčerpávající? Místy. Ale pokud chcete zážitek, který vás vytrhne z letargie prefabrikovaných příběhů, je Jan Bartáček přesně ten šéfkuchař, v jehož zvenku nenápadné restauraci si nutně chcete rezervovat stůl.

Miloš Čermák