Světlinu a světlo je třeba pozorně rozlišovat. Mezi oběma je nicméně možnost věcné souvislosti. Světlo může totiž padat do světliny, do jejího otevřeného pole, a nechat v ní hrát jas s temnem. Avšak světlinu nikdy netvoří až světlo, nýbrž světlo světlinu předpokládá. Leč světlina, ono otevřené pole, je volné nejen pro jas a temno, nýbrž i pro zvuk a jeho ztišení, pro znění a odeznění. Světlina je otevřené pole pro všechno, co je přítomné, i co je nepřítomné. (…) Cesta k neskrytosti se liší od ulice, po níž se musí potloukat domnění smrtelníků. Aλήζεια je právě tak málo něčím smrtelným jako smrt sama.

Martin Heidegger: Konec filosofie a úkol myšlení (z němčiny přeložil Ivan Chvatík)

***

Třicetiletý chlapec svatosvatě přesvědčený
o své nesmrtelnosti.

Chlapec s bělomodrou kůží jako mramor
nebe.

Chlapec, který na mě padá náhrobkem
noci. Bezesným snem.

Kdosi, kdo se náhle objeví a mizí
jak černý čtverec na černém pozadí.