Sbírka Nerinžina emka se podobá deníku, v němž se objevuje hledání vlastního místa v labyrintu evropských měst. Ze samotných básní je patrné, že autorka je jednou v Řecku, jednou v Dánsku, potom zase v Litvě… Básně pak vypadají jako deníkové fragmenty ženy-dívky, pro niž jsou důležité každodenní zkušenosti i živý jazyk, rytmus každého slova, věty a dokonce každé slabiky. Neringa Abrutytė do litevské poezie vnesla provokující témata, v nichž otevřeně vypráví o zakázané lásce ke staršímu muži či o pohrdání rodiči, pro její básně je charakteristická otevřená, osobitá a často až šokující intimita. Nejen témata její poezie jsou specifická, ale i samotná forma. Často používá hovorový styl, jazykové experimenty, pohrává si s rytmem a intonací, hraje si se syntaxí zkracováním vět i slov, čímž tvoří tzv. „nepoezii“, která se vědomě staví proti literární tradici. Dominujícím žánrem je, podle samotné autorky, milostná „nelyrika“.