Štilerův lyrický hlas se motá na pomezí dobra a zla, vysokého a nízkého, pekla a ráje, nebe a země. Není třeba znát důvody, je nutná pouze podmínka přítomnosti a upřímnosti, ať je čekaná či nečekaná, laskavá či bolestivá, a především věrnost své lásce, ať to znamená cokoliv, ať to je kdokoliv. Jsou to básně velkých slov, po nichž není sucho v ústech, protože si uvědomují svou moc nad vyjadřovaným, ale i svou podřazenost vůči vyjadřovanému. A jádro Štilerovy poezie je až za tímto bojem, bokem toho, co chceme. Na konci totiž před sebou prostě staneme a zbude nám spolu jen mlčet. Poezie jsou pořád jen slova. Je třeba to umět říct tělem. Mlčet až do svléknutí.