Pod postelí čekají nezapsané básně, městem procházejí levharti připomínající lidem jejich zapomenuté sny a roztažený deštník nás vrací do přítomného okamžiku. Tady se místa našeho všednodenního pobývání mění ve světy, kde magično a snová logika nenápadně přepisují skutečnost.
Jan Kunze ve své prozaické prvotině s hravostí a sebeironií vypráví o cestách, přátelství i láskách, glosuje umělecký provoz, vrací se k zážitkům a vzpomínkám — a díky tomu zas a znovu nachází dveře, jimiž lze stále ještě někam vstoupit.
