Skutečný kulturní šok člověk zažije, až když se vrátí domů. Studentka nepraktického humanitního oboru se vrací z nedůležité americké univerzity v kukuřičném poli do malého města na Slovensku. Někdo cizí je v domě.

„Víš, čtenář má právo znát pravdu, aby z něho někdo nedělal idiota,“ Eva se máminým slovům uchechtla, „zaslouží si laskavost, žádné drama, kniha nemá jitřit, já už na taková ta divadelní představení, kde se křičí, a ty noviny, kde nás jenom poučují, všichni ti komentátoři, co berou peníze za to, aby nám opakovali, že jsme nevzdělaní tupci, a jak je jim líto, že nežijí někde v Rakousku, tak ať si jdou! Takovou kulturu já nepotřebuju, to mi nic nedá, když mi někdo na pódiu ukazuje cecky, pardón za výraz,“ Eva se uchechtne, „a vříská! Měli by do rohu obrazovky dávat varování jako na cigaretách, že taková kultura je pro lidi škodlivá, pro koho to prosím tě je, pro koho? Dokonce si občas říkám, ať se ti to líbí nebo ne, že ta cenzura vlastně posloužila dobrému, protože na nás nepouštěli takové splašky,“ Eva odfrkla, „a nemusíš se mnou souhlasit, v to já už ani nedoufám, že bys ty se mnou někdy souhlasila, protože tebe tam naučili, abys natruc hájila všechno to porno a verbež, vždyť přece všichni mají právo projevit i to nejhorší, jak ten Frank Zappa, když se vysral na koncertě, to se vám líbí, to budete hopsat pod pódiem, stádečko individualit a všechno ostatní je vám k smíchu. My jsme měli hodnoty, vy máte hovnoty!“
(str. 135)